první perplexy..

Tak už jsem tady zase o několik dní déle a mám za sebou, myslím, první stesk nebo respektive kulturní šok. Jako nekuřák jsem tady dost v obležení nepřátelského tábora. Navíc když v Praze většina z Vás mých vyvolených nekouří. Snad kromě tebe Andreo..zase černá ovce no...Tady je to prostě všude a všichni. Takže teď už se opravdu těším do mého bytečku, který bude podléhat zcela mojim pravidlům. Tím můžu plynule navázat, kde jsem skončila. Ve středu odpoledne jsme tedy začly obvolávat další inzeráty a dost jich přibylo. Tento týden budeme mít napilno a snad vyberu.
Ve čtvrtek se klasicky nic moc nedělo, až večer jsme jeli na večeři k Jean-Marcovi a Daniele. Nejlepším kamarádům Charlottiných rodičů, které mám moc ráda. Je to takový naprosto pohodový pár, se kterými si jde hezky popovídat, přestože naše politické smýšlení je jiné. I když to bych asi nemohla mluvit skoro s celou Francií...Zde ekonomickému semináři zdar! Konečně jsem se taky zkontaktovala s Danou, kterou jsem poznala na programu s CIEE a která už je od podzima na erasmu v Bordeaux na Sciences-po, kam bych já chtěla na magistra. Lákala jsem ji na Obludárium bratří Formanů, které je teď shodou nahód v Bordeaux, ale nevyšlo to. Stejně jako s Charlotte, což byl původní plán.
Pátek mě čekal definitivní zápis. V noci na pátek jsem udělala definitivní rozhodnutí, že hodlám být příštích 8 měsíců zdravá a nehodlám se připojišťovat, což je tady ve Francii dost bežné. Na zápisu jsem ještě zjistila, jak vyřídit tělocvik na fakultě a kde se zeptat na sbor. Jinak celý pátek proběhl opět v klidném duchu. Paul dorazil domů asi o hodinu a půl dříve než Charlotte z orchestru, a tak jsem si hezky popovídali a začali vařit bez dovolení Charlotte. Ta se nakonec ani tolik netvářila. Jídlo sice nijak nepochválila, ale prošlo to. V pátek v noci jsem měla už výše zmíněnou krizi s cigaretami, kterou jsem s Charlotte v sobotu vyřešily a od té doby se moc snaží. Ach vy kuřáci...
Sobotu jsme vyspávaly( jak jinak). Já vstala definitivně těsně předtím, než Charlotte přivezla domů Camille z nádraží. Bylo už hezky odpoledne. Začala jsem číst Malevil od Merla, ke kterému se chystám hned po vašem updatu tady. Večer nás na osmou čekala narozeninová oslava bratrance Pierra za Bordeaux. Asi půl hodinky mimo. Ti, kdo ještě neví, Charlottina rodina je opravdu rozrostlá a drží pevně pospolu. Oslava byla překvapením a sešlo se něco přes 30 lidí nebo snad i víc. Takový mám dojem z toho nekonečného líbání na uvítanou. Zaplaťpánbůh byla tam i Camille, která sice zná rodinu o něco víc než já, ale přeci jenom taky ne dost. Trpěly jsme, vzpomínaly na jména a pospojovávaly vztahy společně za vysvětlivek Charlotte. Stejně se v tom ale nejde vyznat. Navrhla jsem proto Charlotte, aby se domluvila s ostatními z nejmladší generace rodiny a udělali mapičku nebo rodinnou příručku, podle které by se nové příchozí do rodiny orientovali. Bez ní, věřte mi, to nejde. Nutno ale říct, že to bylo příjemné. Byla tam hromada skvělého jídla a všichni spolu komunikovali bez ohledu na to, jak extravagantní kdo je. Od Nicole, což je hm...sestřenice Charlottina tatínka-učitelky angličtiny, jsem dostala knížku Jeana Giona s názvem Jean le Bleu, což je autobiografická kniha. Ohlásila jsem, že bych sice pomalu se slovníkem mohla rozumět, ale nechám si to raději na později, až z toho budu opravdu něco mít. Odjížděli jsme něco po jedné v noci a dostali jsme s sebou velkou výslužku, která nás živila ještě další den a půl bez vaření.
Něděle byla ale úúúúplně pohodová. Vyspat se až do....a pak trávit odpoledne a večer v klidu na gauči povídáním a sledováním filmů. Prostě idylka. No a od pondělka to začíná, což je dneska.
Ráno jsem se poprvé sama vydala do školy tramvají. Vybrala jsem peníze po cestě, koupila jízdenky a vyjela. Dojela jsem díky Charlottinému předstihu opravdu brzo. Došla jsem se podívat na nabídku tělocviku, což zatím vypadá mizerné, protože se mi všechno, co bych chtěla, s něčím kříží. Tak uvidíme no. Stejně jsem do školy dorazila o dobrou čtvrt hodinku dřív, což jak víte, je pro mě po ránu, hodno zlata. No čekala jsem a zatím pozorovala haldu Číňanů okolo. Když jsou takhle ve skupince, docela ten divný jazyk leze na nervy. Nemluvě o jejich výslovnosti ve francouzštině. Je horší rozumět jim než rodilým mluvčím. Budu si muset zvyknout a hlavně si furt opakovat, že to vlastně fakt mají těžké. Čekala mě první hodina. Volitelný předmět francouzská média. Rozumět nebylo těžké. Paní mluvila pomalu, zřetelně a nijak složitě. Jediná věc, která mě brzy dostala, byla, jak bere samozřejmě, že média berou stranu někoho a nejsou neutrální. To bere jako vskutku normální. Ať je to na jednu stranu či druhou. Říkala, že to pochází z historie. No nevím no. Ale nějak se mi to nelíbí. Né že bych považovala česká média za nějak strašně vyrovnaná, ale přeci jenom mi připadají neutrálnější. Sice víme o jejich tendencích ale aspoň se snaží. Tady, myslím, ani to ne. Další věc, na kterou si budu muset zvyknout nu. Po hodině jsem dojela zařídit tramvajenku. Už mám francouzské číslo i tramvajenku-fakt tady žiju! A prošla jsem se ulicí Svaté Kateřiny, což pro většinu z Vás, co to neví, je nejdelší ulice k nakupování v Evropě dlouhá 1,2 km. Maminko a Denisko, nesmějte se! Neprošla jsem ji celou. Tentokrát...Ne vážně, je to fakt namáhavé. Charlotte ale měla pravdu. Těm, co chybí hezké kozačky, vzhůru sem! Byla sem k u vytržení. Nechápu proč my v České republice musíme mít tak ošklivé. S přezkami všude. Budu muset jeden den vyrazit na vážné nakupování a ne jen pokukování. No a pak už prostě dom. Zase jsem se hrooozně rozepsala. Malevil nestíhám po půl mám sraz s Charlotte na Victoire u její školy. Jdem se podívat na byt, tak držte palce! Brzy naslyšenou!M.