Poslední dny a odjezd

Tak akorát sedím v TGV. Je 22:09 a příjezd do Bordeaux mám v 23:18. Nutno říct, že den byl vyčerpávající. Čím se odjezd blížil víc a víc, uvědomovala jsem si, jak se mi bude po některých lidech (čí zvířátkách :-D ) stýskat. Loučení jsem nakonec celkem zvládla. Poslední tři dny byly tak rychlé, že jsem si to v podstatě asi ani neuvědomovala. Ve středu poslední klidné dopoledne s Vojtíškem a Dorinkou. To jsem si opravdu užila. Teda než přijela maminka a začlo obvyklé zkuhrání znásobené únavou všech. Následovaly moje poslední hodiny jako členky dětského sboru. Celkem jsem si je užila. Od některých věcí jsem se asi stejně neodprostila, ale snad to přijde časem. Nebyla bych to já, aby se mi nepovedlo malé faux pas,ale vcelku se to přežilo a povedlo. Na posledním koncertě před odjezdem do Francie zpívat Marseillaisu je, myslím, opravdu stylové. No znáte mě, ne?? Nutno dodat, že jsem se měla sejít s několika z Vás a zase jsem to klasicky nestihla...Omlouvám se, ale už jste asi na to zvyklí, pravidelně mi to odpouštíte a mnozí z Vás jsou v tomhle na vlas stejní.Večer jsem zakončila v kavárně Slavia s Luckou a dalšími, ta mě hezky podržela. Lucko, děkuju!
Čtvrtek byl snad jestě blaznivější. Od rána škola s některými vstkutku neočekávanými vývoji, které pěkně zapletly dnem. Pak sladký Matyášek s Vicky a Pepem. Naposled poslední klidný večer s rodiči u Malého Buddhy. Rodiče některé jídlo komentovali, jak také jinak , ale v závěru to bylo úspěšné. Tou dobou jsem vlastně ještě nebyla rozhodnutá, jestli budu něco psát či ne, nebyl ani čas na to myslet. No tak uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.
Pátek už byla skrze šílény. Maminka bohužel měla termín svého vánočního dárku, a tak jsem jim musela oželet a během dne už mi několikrát chyběla. Není nad maminky, dovedou si poradit ve všech situacích. Nutno ale říct, že starší sestry je umí vcelku dobře zastoupit. Po srdceryvném rozloučení brzy ráno s maminkou a lehkém probuzení, jsem jestě vydala na Vyšehrad dozařídit věci, které jsem předtím tradičně nestihla. Bylo to také vcelku symbolické vyběhnout ten kopec za krasného jemného sněžení. Nazpět už jsem jela opět na černo, člověku to nedochází, když je zvyklý na kupon. Zde se ale žádný problém nekonal. Na Kavalírce jsem zaběhla ještě rychle nakoupit. Charlotte má smůlu. Medové pláty na medovník byly vyprodané. A pak už jsem rychle běžela domů. Čekal na mě hladový Cartosek. Já sama taky, i když Vá dopředu řeknu, že najíst jsem se nestačila. Lítala jsem, dobalovala poslední věci. Zavírala kufry sedíce na nich. A rychle jsem běžela s Cartoskem na procházku, kterou jsem mu slíbila. Odsud už se to pomalu motá. No nebudu Vás napínat. Dorazila jsem domu těsně předtím, než měla dorazit Deniska s dětmi, a nemůžu najít telefon...Byla jsem už předtím utahaná a dost vystreslá, tak si představte, jak lítám po bytě, prozváním se a nic. Mobil nikde. Vyzvání, ale není slyšet. Kontroluji i kus venku,kde jsem byla s Cartoskem a mohla jsem ho vytrousit. Pusto prázdno. No comment... Tohle se opravdu může povést snad jen mně. Byla jsem už úplně zoufalá. Nemluvě o tom, že Deniska mě měla vyzvedávat v celou a když jí volám, tak byla nedostupná. No prostě jsem byla opravdu někde...Skok. Deniska mě vyzvedla a uklidnila. Nějak jsem se srovnala se situací. Na letiště jsme dojeli včas. Zhltli jsem všichni něco z Mc Donalda a v podstatě za chvíli jsem letěla. Let byl klidný. JO ještě nutno říct, že můj kufr měl 25,5 kg. Slečna mě na to upozornila, já hodila smutný pohled, že odjíždím na 8 měsíců, tak mi to snad odpustí a ona na to dodala „Jestě nějaká historka?“ Vysvětlovat ji, že jsem právě bez mobila, jsem vzdala, ale ona mě stejně pustila. Let tedy klidný. Na letišti jsem přestup na popojezd na nádraží také zvládla a byla jsem na sebe pyšná, protože koupi lístku jsem na rozdíl od člověka přede mnou zvládla ve francouzštině. Pak jsem se vždy ještě ujíšťovala, že nastupuju správně. Po druhé jsem to neudělala a v metru vlezla na špatnou linku. Ven z ní jsem se protáhla zpět I S KUFRY!!! mezi turnikety a šla k tomu správnému. Lístek by mě už nepustil, ale černošský průvodčí věřil mému vysvětlení, že jsem udělalal betises...(pro francouzky nemluvící-blbovinu-ale to slovo si zapamatujte, určitě se u mě bude ještě opakovat a já už to znovu překládat nebudu...)
Tak jsem tedy dojela na nádraží. Musela jsem vylézt nechutně dlouhé schody s těma dvěma kufry. Nevím, jestli mimojiné kvůli tomu baretu, ale nějaký pán se mě zželel a pomohl mi. Něco po paté jsem byla na nádraží. Vlak byl v 19:51. Zima zima.Nuda nuda. Ještě, že jsem s sebou měla nějaké čtení plus tam bylo takové hromadné topení. Určitě se tomu říká nějak jinak, ale znáte mě a názvy v češtině. Zima byla od nohou, ale prostě se to přežilo. Byla tam halda dalších lidí, tak jsem si v té mizérii nepřipadala sama. Nebudu komentovat, že když jsem šla potom přímo na nástupiště, zjistila jsem, že tam asi byla jedna ještě další vytápěná čekárna. Nejsem si ale jistá, jsem ve Francii, a tak to také mohla být kuřárna. Zeptám se Charlotte a doufám v negativní odpověď, abych si nepřipadala tak hloupě...
No teď už jedu skoro 3 hodinky vlakem a za 30 minut jsem na místě. Hodlám přesvědčit Charlotte, ať mi najde nějaký v půlnoci otevřený kebab. Nejen, že mám šílený hlad, ale taky se na něj už 4 měsíce těším. Karolín, ten gyros na Ipaku jsem nevyzkoušela, ale jsem si jistá, že potom, co ho zkusíš tady v Bordeaux, tak už pak taky nebudeš chtít.
Zatím Vás všechny moc líbám. Miluju Vás a těším se na Vaší návštěvu za mnou...Pusu M.