pondělí 26. ledna 2009

Škola volá!

Týden uběhl jak voda a já se zase přesvědčuji, abych napsala příspěvek do blogu. Začít-to je to nejhorší. Pak už to jde. No tedy,kde jsem to skončila..Byt v pondělí nebyl špatný. Prakticky skoro hned vedle řeky, ale nějak mě nechytl, takže to s tím moc nevidím. No uvidí se.
Úterý ráno škola. Šla jsem původně spíš jentak zkouknout volitelný předmět Studium literárních textů, ale skončilo to tak, že to mám zapsaný. Učí nás starší paní madame Braure, která nás má i na gramatiku, a tak jsem usoudila, že to bude užitečnější než francouzský turismus, což bylo rozhodnutí zcela spravné. Viz později. V hodině gramatiky jsem psala svůj první opravdový francouzský diktát. Když to madame Braure ohlásila, polilo mě horko, ale nakonec jsem nějak přežila, teda neviděla jsem svůj text zpět, ale dávalo to smysl a rozuměla jsem. Gramatickou správnost komentovat nebudu, protože proč sakra musí být francouzština fonetická a věci znějící úplně stejně se píšou naprosto jinak...No-přežila jsem to a po hodině se ji šla zeptat, jestli by mi nedoporučila nějak učebnici gramatiky k procvičení, že jsem nikdy blablabla...Reagovala moc příjemně a hned si to zapsala do svého malého notýsku. Taky jsem se seznámila s dvěma Američanky. Jedna je žena profesora tady na univerzitě. Ta na mě nijak dobrý dojem neudělala, přestože je těhotná působí dost namyšleně a nijak moc optimisticky. Druhá je holčina mého věku, ale nejbližší mi také nakonec není. Je to tišší tvor. Nemluvě o tom, že je tady v americké komunitě, což já rozhodně nehodlám. Šla jsem zařídit tělocvik. Víte kolik pater a kanceláří jsem proběhla? 3!Kvůli jedné kartičce. Ve třetím patře v nejschovanější kanceláři jsem zaplatila, o patro níž jsem dostala papír se zápisným a nakonec dole mi dali tu malou kartičku s razítkem, kam si můžu zapsat tolik sportů, kolik budu chtít. Vše jen za 15 euro. Francouzský systém je opravdu štědrý,kdo by to nebral! Hotovo a jela jsem moc spokojená dom. Po cestě jsem se ještě na stanici seznámila s Turkyní Suslaven, která v Deflu pracuje na francouzštině pro svoji doktorandskou práci v oblasti práva. O té ještě uslyšíte. Je moc milá. Vystoupila jsem na stanici Bergonie, kde Charlotte odhadovala, že zkratkou diagonálně by to mohlo být domu rychlejší a riskla to... Nebyla bych to já, aby po cestě nezačalo docela dooost pršet. Navíc sem ty ulice opravdu házela odhadem. No vyhodilo mě to docela o kus dál. Takže mám za sebou svoje první oficiální zabloudění. I když jsem pyšná na svůj orientační smysl. Furt jsem držela linii a slečna, které jsem se zeptala pro ujištění by mě poslala opravdu někam jinam. Domu jsem dorazila celkem dost promočená ale spokojená. No snad to příště půjde líp.
Ve středu mi škola začíná na 9. S mým přehozeným spaním docela útrup. První hodina s madame Cosson-něco jako naší třídní řekla bych. Není mi sympatická! Drží falešný úsměv celou hodinu a půl a přitom probírá, jak tvoříme hlásky v krku. No comment...Následují tři volné hodiny, protože tento týden nám ještě nezačala fonetika v laboratoři. Vyrazila jsem okouknout naší knihovnu. K dispozici je tam opravdu halda věcí. Já nakonec zakotvila u jedné knihy s gramatikou. Na začátku jsem si připadala dost podivně, protože jediní, kdo se v knihovně učili byly Číňané, ale nechala jsem to běžet s tím, že aspoň budu jediná Evropanka pilná jako oni. Ony tři hodiny byly přerušeny pauzou na oběd, kdy se tady snad všude zavírá. No Francouzi a jídlo. Okoukla jsem i místní kantýnu, ale nevěděla jsem, jak to tam chodí, a tak to zůstalo jen u koukaní a zjištění, že i tady mají kuřáckou zónu. No hrůza. Knížku jsem stihla skoro celou a vysvětlilo mi to pár záhad, na které jsem nepřišla gramaticky z mluvení. Už mám jedno pevné rozhodnutí- Vyhýbat se subjantivu, co jen můžu. Jsem si jistá, že většina vět půjde říct i bez něj. No prostě musí! V knihovně jsem se seznámila s dvěma kluky. Jeden Číňan, druhý Uzbegistán myslím. Nevěděla jsem, jestli já mluvím tak špatně gramaticky nebo oni se svými akcenty nerozumí normální francouzštině, ale dalo to fakt práci si rozumět. Pak už mě čekala jen testovací hodina s madame Cosson k ujištění, že ten turismus opravdu nechci. Naučila jsem se slovíčka typu noční hlídač a taky věci, pro které snad v češtině ani nemáme jméno. Madame Cosson měla první peripetie se studentem, ale ještě to celkem šlo. Dopoledne, když jsem u ní byla ohlásit své volitelné předměty, vypadala na chvíli příjemně, ale to jen opět hrála. Domů jsem se dostala pozdě odpoledne a strávila je klasicky na počítači.
Čtvrtek jedu do školy opět zase jen kvůli jedné hodině a to Civilizace. Vedle mě si sedá Nicole z Equadoru a skoro celou hodinu prokecáme. Profesorka vypadá moc sympaticky. Rozdělujeme se do dvojic. Já jsem s Nicole a vybíráme téma na prezentaci. Ona chtěla krásné umění a já politické strany. Skončily jsme u náboženství a prezentovat to máme už na začátku února. Po hodině jdu s Nicole poprvé jíst do kantýny. Spolu s jejími dvěma kamarádkami z Taiwanu. Jedna z nich je začátečník, a tak zase dochází na tu všudypřítomnou angličtinu. Oběd byl dobrý. Salát jako předkrm, hlavní jídlo maso se zeleninou a dezert. Vše za 2,85. Francouzský systém je prostě štědrý.Původně nás s Charlotte čekala prohlídka bytu, ale majitel neodevzdal klíče, takže jsme se vrátily domů. Daly si hezký odpolední spánek a pak večer vyrazily spolu s Camille opět k Jean-Marcovi a Danielle. Opět jsme nemohly najít pořádně cestu, tentokrát se ale nešlo ani zeptat, a tak jsme kroužily, volaly a kroužily. Nakonec přeci jen dorazily a strávily mooooc hezký večer.
Pátek je pro mě den školy. Začínám v 9 a končím ve 3. První je hodina s madame Cosson. Spustila v ní na jednoho studenta, že prý usíná a ona to vidí. On řekl, že jen koukal dolu do textu, a já osobně bych víc věřila jemu. Další hodina byla s mojí oblíbenou madame Braure a začala tím, že se nás zeptala, co je to zkratka LOL v angličtině a pak, jak a kde se používá. Nakonec si všechny odpovědi zapsala do svého zápisníčku. Zbytek hodiny nás bavila různými vtípky k zapamatování nových slovíček. Asi to jediné nás drželo při životě, protože hodina byla v amfiteátru s obrovskými okny, kde byla fakt hrozná zima. Na jaře to asi bude krásné,ale teď je to fakt děs. V pátek navíc znásobené přibližující se vichřicí. To však později. Pak nás čekal oběd, tak jsme rychle s Nicole naběhly do kantýny a dostaly jako hlavní jídlo obrovskou porci hranolek s kuřetem. Představte si, že i já jsem byla nacpaná! Jak říkám štědrý francouzský systém-není divu, že je v krizi. Utahování opasků snad ale přijde až potom, co odjedu. Po obědě naslédovala hodina...Jmenuje se to Compte-rendu a je to o tom, že nám profesorka dvakrát přečetla článek nahlas. My si dělali poznámky a potom dle něj musíme napsat referát o určeném počtu slov. Dost drsný. Nemám jiná slova, ale do budoucna je to asi opravdu užitečný. Ulehčuje to jen fakt, že profesorka je mladá, vtipná a snaží se pomoci, co může. Po škole jsem se vydala hurááá směrem k univerzitnímu bazénu, který mám zadarmo. Viz francouzský systém....Šly jsme spolu s Camille,byl zavřený. Už jsme se bály že nic, ale rozhodly jsme se vyrazit do městského. Trošku jsme podváděly, a tak mě vstup jako obyvatele Bordeaux stál jen 1,40 euro. Kdyby Praha měla tohle, v bazénu se asi nehneme. Nazpět jsme to vzaly přes Meriadeck, kde jsme nakoupily a rychle domů. Měla jsem za úkol dát dohromady dezert, protože byly pozvané tři sestřenice Desmond. Jablečná bábovka byla doplněna skvělým čokoládovým dortem, co holky přinesly. Všichni ho budete muset ochutnat, až budete tady...Holky neodjely zas tak pozdě. Vichřice už byla za rohem. Zní to děsivě, já to ale v závěru prospala. Nebyli jsme červená zóna. Jen oranžová, takže to celkem šlo.I když okenice bouchaly pravidelně.
Sobota byla dnem příjezdu rodičů. Po poledni vysvitlo sluníčko a rodiče vyzvedla Charlotte s Paulem na nádraží. Režim začíná. Myši už nebudou mít pré. Všechny tři holky jsme dostaly hezké bláznivé asijské kalhoty, však je uvidíte! Večer nebo lépe řečeno v noci jsme dokoukali konec seriálu Dexter. Paul byl jak malý chlapeček. Nemohl vydržet...
Neděle jsme opět vyspávali a po probuzení a seběhnutí dolu jsme objevili Jean-Marca a Danielle. Byli pozváni na oběd, protože tatínek měl den předtím narozeniny. Dokonce došlo i na debatu o politice a to ve skrze přátelském duchu, přestože naše smýšlení je v některých úhléch totálně odlišné. Den uběhl jak voda. Zastavil se ještě u nás Vinc s Mikym. Tudíž došlo na karetní hry, které jsem kráááásně vyhrávala. Večer skoro všichni brzy zalehly. Kromě nás samozřejmě, takže ráno jsem nebyla nijak čerstvá.
Pondělí a hodina o mediích. Francouzi prostě musejí být zaujatí. Neutrální média se zde skoro neznají. Hlavní událostí dneška je pak asi prohlídka bytu, který se asi stane mým domovem. Viz http://www.logic-immo.com/detail-location-39B18C94-B66D-ECC7-9BC7-3ED97F5F73F6.htm#39B18C94-B66D-ECC7-9BC7-3ED97F5F73F6
No nevím nevím. Je to rozhodnutí důležité či ne? Otvírám diskuzi. Ted už vám radši vložím tenhle nekonečný text na blog a půjdu přemýšlet. Mějte se tam v té daleké zemi hezky...M.

pondělí 19. ledna 2009

první perplexy..

Tak už jsem tady zase o několik dní déle a mám za sebou, myslím, první stesk nebo respektive kulturní šok. Jako nekuřák jsem tady dost v obležení nepřátelského tábora. Navíc když v Praze většina z Vás mých vyvolených nekouří. Snad kromě tebe Andreo..zase černá ovce no...Tady je to prostě všude a všichni. Takže teď už se opravdu těším do mého bytečku, který bude podléhat zcela mojim pravidlům. Tím můžu plynule navázat, kde jsem skončila. Ve středu odpoledne jsme tedy začly obvolávat další inzeráty a dost jich přibylo. Tento týden budeme mít napilno a snad vyberu.
Ve čtvrtek se klasicky nic moc nedělo, až večer jsme jeli na večeři k Jean-Marcovi a Daniele. Nejlepším kamarádům Charlottiných rodičů, které mám moc ráda. Je to takový naprosto pohodový pár, se kterými si jde hezky popovídat, přestože naše politické smýšlení je jiné. I když to bych asi nemohla mluvit skoro s celou Francií...Zde ekonomickému semináři zdar! Konečně jsem se taky zkontaktovala s Danou, kterou jsem poznala na programu s CIEE a která už je od podzima na erasmu v Bordeaux na Sciences-po, kam bych já chtěla na magistra. Lákala jsem ji na Obludárium bratří Formanů, které je teď shodou nahód v Bordeaux, ale nevyšlo to. Stejně jako s Charlotte, což byl původní plán.
Pátek mě čekal definitivní zápis. V noci na pátek jsem udělala definitivní rozhodnutí, že hodlám být příštích 8 měsíců zdravá a nehodlám se připojišťovat, což je tady ve Francii dost bežné. Na zápisu jsem ještě zjistila, jak vyřídit tělocvik na fakultě a kde se zeptat na sbor. Jinak celý pátek proběhl opět v klidném duchu. Paul dorazil domů asi o hodinu a půl dříve než Charlotte z orchestru, a tak jsem si hezky popovídali a začali vařit bez dovolení Charlotte. Ta se nakonec ani tolik netvářila. Jídlo sice nijak nepochválila, ale prošlo to. V pátek v noci jsem měla už výše zmíněnou krizi s cigaretami, kterou jsem s Charlotte v sobotu vyřešily a od té doby se moc snaží. Ach vy kuřáci...
Sobotu jsme vyspávaly( jak jinak). Já vstala definitivně těsně předtím, než Charlotte přivezla domů Camille z nádraží. Bylo už hezky odpoledne. Začala jsem číst Malevil od Merla, ke kterému se chystám hned po vašem updatu tady. Večer nás na osmou čekala narozeninová oslava bratrance Pierra za Bordeaux. Asi půl hodinky mimo. Ti, kdo ještě neví, Charlottina rodina je opravdu rozrostlá a drží pevně pospolu. Oslava byla překvapením a sešlo se něco přes 30 lidí nebo snad i víc. Takový mám dojem z toho nekonečného líbání na uvítanou. Zaplaťpánbůh byla tam i Camille, která sice zná rodinu o něco víc než já, ale přeci jenom taky ne dost. Trpěly jsme, vzpomínaly na jména a pospojovávaly vztahy společně za vysvětlivek Charlotte. Stejně se v tom ale nejde vyznat. Navrhla jsem proto Charlotte, aby se domluvila s ostatními z nejmladší generace rodiny a udělali mapičku nebo rodinnou příručku, podle které by se nové příchozí do rodiny orientovali. Bez ní, věřte mi, to nejde. Nutno ale říct, že to bylo příjemné. Byla tam hromada skvělého jídla a všichni spolu komunikovali bez ohledu na to, jak extravagantní kdo je. Od Nicole, což je hm...sestřenice Charlottina tatínka-učitelky angličtiny, jsem dostala knížku Jeana Giona s názvem Jean le Bleu, což je autobiografická kniha. Ohlásila jsem, že bych sice pomalu se slovníkem mohla rozumět, ale nechám si to raději na později, až z toho budu opravdu něco mít. Odjížděli jsme něco po jedné v noci a dostali jsme s sebou velkou výslužku, která nás živila ještě další den a půl bez vaření.
Něděle byla ale úúúúplně pohodová. Vyspat se až do....a pak trávit odpoledne a večer v klidu na gauči povídáním a sledováním filmů. Prostě idylka. No a od pondělka to začíná, což je dneska.
Ráno jsem se poprvé sama vydala do školy tramvají. Vybrala jsem peníze po cestě, koupila jízdenky a vyjela. Dojela jsem díky Charlottinému předstihu opravdu brzo. Došla jsem se podívat na nabídku tělocviku, což zatím vypadá mizerné, protože se mi všechno, co bych chtěla, s něčím kříží. Tak uvidíme no. Stejně jsem do školy dorazila o dobrou čtvrt hodinku dřív, což jak víte, je pro mě po ránu, hodno zlata. No čekala jsem a zatím pozorovala haldu Číňanů okolo. Když jsou takhle ve skupince, docela ten divný jazyk leze na nervy. Nemluvě o jejich výslovnosti ve francouzštině. Je horší rozumět jim než rodilým mluvčím. Budu si muset zvyknout a hlavně si furt opakovat, že to vlastně fakt mají těžké. Čekala mě první hodina. Volitelný předmět francouzská média. Rozumět nebylo těžké. Paní mluvila pomalu, zřetelně a nijak složitě. Jediná věc, která mě brzy dostala, byla, jak bere samozřejmě, že média berou stranu někoho a nejsou neutrální. To bere jako vskutku normální. Ať je to na jednu stranu či druhou. Říkala, že to pochází z historie. No nevím no. Ale nějak se mi to nelíbí. Né že bych považovala česká média za nějak strašně vyrovnaná, ale přeci jenom mi připadají neutrálnější. Sice víme o jejich tendencích ale aspoň se snaží. Tady, myslím, ani to ne. Další věc, na kterou si budu muset zvyknout nu. Po hodině jsem dojela zařídit tramvajenku. Už mám francouzské číslo i tramvajenku-fakt tady žiju! A prošla jsem se ulicí Svaté Kateřiny, což pro většinu z Vás, co to neví, je nejdelší ulice k nakupování v Evropě dlouhá 1,2 km. Maminko a Denisko, nesmějte se! Neprošla jsem ji celou. Tentokrát...Ne vážně, je to fakt namáhavé. Charlotte ale měla pravdu. Těm, co chybí hezké kozačky, vzhůru sem! Byla sem k u vytržení. Nechápu proč my v České republice musíme mít tak ošklivé. S přezkami všude. Budu muset jeden den vyrazit na vážné nakupování a ne jen pokukování. No a pak už prostě dom. Zase jsem se hrooozně rozepsala. Malevil nestíhám po půl mám sraz s Charlotte na Victoire u její školy. Jdem se podívat na byt, tak držte palce! Brzy naslyšenou!M.

středa 14. ledna 2009

První dny v Bordeaux

Tak už jsem tady, moment-musím to spočítat- pět dní. Návrat, kde jsem Vás nechala. Vlak přijel skoro úplně načas. Kebab jsem večer neměla, protože Charlotte uvařila. Vynahradila jsem si to ale den potom... Čekal na mě doma (tady jen malá poznámka, že to, že už používám slovo doma pro mě není nic velkého, protože to slovo moc necítím. Použiju to klidně i o hotelu. Prostě tam, kde mám věci.) ještě Paul, Camille a psisko Scully a kočka Lyloo...Asi poznáte, že tahle rodina je trochu postižena filmem. Už v noci jsme se na internetu podívali na nějaké byty, které Paul našel.
V sobotu jsem se konečně pořádně vyspala a celý den byl v poklidu. Charlotte se trochu učila a já s Paulem dojela na tříděný odpad. Šáhla jsem trochu na gramatiku, ale ne příliš. Začali jsme taky řešit mobil-vlastně sim-kartu, kterou Camille koupila a později v noci přinesla domů. Mám předplacenou kartu, protože jinak bych musela podepsat smlouvu na mimimálně rok a vychází to dost draze viz později. K večeři jsme si dali mnou milovaný kebab a večer přišel Vinc,Miky a Léti. Hráli jsme poker. Měla jsem štěstí začátečníka, docela jsem je dusila. Na druhou stranu oni zas trápili mě cigaretama, což je, myslím, horší. No budu tady trpět no. Už abych měla svůj byt! Neděle den hrůzy! Přestal jít internet! Je opravdu neuvěřitelné, jak jsem závislá. Navíc v tu nejhorší chvíli, kdy to jde. Nešel až do úterního večera a byla jsem opravdu šílená.
Pondělí- den testu! Něco po 9:15 jsem s Charlotte dorazila autem do školy. Rychle jsem běžela do amfiteátru, kde už se začínal psát test. První část byla na porozumění textu, který byl o fair trade obchodu. Jeho vývoji v Evropě a jeho organizacích. Dovedete si představit, jak mě to vyděsilo, když jsem nikdy v životě neměla hodinu francouzštiny a nepsala žádný test. Byla jsem spokojená, protože textu jsem docela dobře rozuměla. Paradoxně horší bylo odpovědět na otázky, protože tam bylo několikrát slovo, které jsem neznala. Tuhle část jsem, myslím, nějak přežila. Následovaly ještě další tři. V podstatě jsem takovýhle test psala jen jednou v životě v angličtině a teď to byla francouzština. Dost stresující, navíc nálada v amfiteátru nebyla nijak příjemná. Části testu byly ještě s poslechem a psaním. Psaní bylo asi nejhorší. Ale nějak jsem to přežila. Zbýval už jen pohovor. Volala jsem Charlotte,kde je, a ona samozřejmě zapomněla mobil v autě, takže jsem spadla do mnou nesnášené hlasovky. To vůbec musím vysvětlit. Nevím proč, ale ve Francii je zvyk záznamníku mnohem silnější. Všichni ho mají a je opravdu neobvyklé ho zrušit, i když já to asi udělám, protože mi to opravdu leze na nervy. Sice za vyzvednutí zprávy se ve Francii neplatí, ale stejně mi to přijde na nic. Mimojiné tlačím na Charlotte, ať ji zruší taky, protože se ji nehodlám neustále dovolávat tam a platit za to 55 centů. Ano! Opravdu je to tak drahý!Vlastně mě to přijde na stejně, jaky když volám z Vodafonu odsud k Vám, což mi připadá šílený. Nakonec dorazila a počkala se mnou na ustní část. Ta mě potěšila. V pokročilých jsem dostala 41 na 50. Paní byla opravdu překvapená, že jsem se nikdy neučila francouzsky. Neměla jsem asi mluvit o tom, že se bojím, jak jsem napsala ty písemné, dělala si poznámky do mé karty a buhví, jestli to neovlivnilo moji skupinu. Upozornila mě na to, že budu asi v nižší skupině, než opravdu jsem kvůli psaní. Teď můžu říct naštvaně, že se tak stalo! No ale postupně. Ustní tedy dopadlo skvěle. Dala mi složku s informacemi a formuláři. Podobnou jakou dostávali naši Amíci v CIEE. Vzpomínám tady na to hodně.Zbytek dne byl o prostudovávání té složky a nicnedělání.
V úterý Charlotte měla zkoušku z angličtiny ráno, a tak jsem vyspávala. Přišla něco po jedenácté ještě s Carole a Ismahane(to je arabské HOLČIČÍ jméno-já myslela,že bude kluk poprvé,když jsme šli za ní). Holky se učily demografii a já začala číst historii Francii...Nedostala jsem se dál než ke Gálům. V pět jsme měly prohlídku jednoho bytu, který se mi na fotkách moc líbil. V reálu jsme,ale zjistily, že to není ono. Pak jsme ještě prošly čtvtě u vody, hlavně Saint Michel, kde bych chtěla bydlet, jestli někde nevisí nabídky na pronajmutí bytu, jak to v Bordeaux bývá. Pár jsme jich našly ale ne moc a jelikož poprchávalo, daly jsme se na cestu domů. Po cestě jsme se ještě zastavily v jedné realitce. Máme domluvenou jednu prohlídku, ale je to šíleně snobský, tak uvidíme. Večer jsme koupili pizzu a všichni tři se podívali na první dvě epizody třetí série Dextera, s kterou na mě čekali celý podzim! Jak sladký. Nechápu, že to vydrželi. Konečně taky začal jít internet, a tak jsme prošli inzeráty a našli toho hromadu. Volat začneme dnes odpoledne.
NO a dnes středa. Něco po deváté jsme dojeli do DEFLE pro výsledky. Jsem v nejhorší skupině z pokročilých, ale mám tendenci napsat prozatimní, protože tam moc nehodlám zůstat. Od 10 do 11 s námi naše hlavní profesorka prošla rozvrh. Občas promluvili nějací spolužáci a opravdu to znělo, že jsem někde jinde. Po skončení orientace jsem se jí byla zeptat, jestli bych mohla vidět ten test nebo aspoň výsledky. Řekla jsem ji o průběhu ústní části. Nebyla vstřícná, řekla, že tedy potřebuju hodně psát, jinak by mě to zablokovalo.No uvidím příští týden. Neřekla jsem, že jsem nikdy nechodila na kurzy. Snad to její postoj změní. Ale jak mi Charlotte řekla, nemám to moc zmiňovat. Mohlo by to vypadat pyšně a to prý tady nemají rádi ještě víc než u nás v České republice. Tak nevím no. Jestli se ona spíš bojí nebo je to pravda. To si dost dobře nedovedu představit. Nemůže snad být hůře než u nás. Toť zatím vše. Charlotte má za chvíli zkoušku, já zůstanu sama doma a pokusím se chytit někoho z vás na skypu. Z Bordeaux Martina Cílková...

sobota 10. ledna 2009

Poslední dny a odjezd


Tak akorát sedím v TGV. Je 22:09 a příjezd do Bordeaux mám v 23:18. Nutno říct, že den byl vyčerpávající. Čím se odjezd blížil víc a víc, uvědomovala jsem si, jak se mi bude po některých lidech (čí zvířátkách :-D ) stýskat. Loučení jsem nakonec celkem zvládla. Poslední tři dny byly tak rychlé, že jsem si to v podstatě asi ani neuvědomovala. Ve středu poslední klidné dopoledne s Vojtíškem a Dorinkou. To jsem si opravdu užila. Teda než přijela maminka a začlo obvyklé zkuhrání znásobené únavou všech. Následovaly moje poslední hodiny jako členky dětského sboru. Celkem jsem si je užila. Od některých věcí jsem se asi stejně neodprostila, ale snad to přijde časem. Nebyla bych to já, aby se mi nepovedlo malé faux pas,ale vcelku se to přežilo a povedlo. Na posledním koncertě před odjezdem do Francie zpívat Marseillaisu je, myslím, opravdu stylové. No znáte mě, ne?? Nutno dodat, že jsem se měla sejít s několika z Vás a zase jsem to klasicky nestihla...Omlouvám se, ale už jste asi na to zvyklí, pravidelně mi to odpouštíte a mnozí z Vás jsou v tomhle na vlas stejní.Večer jsem zakončila v kavárně Slavia s Luckou a dalšími, ta mě hezky podržela. Lucko, děkuju!
Čtvrtek byl snad jestě blaznivější. Od rána škola s některými vstkutku neočekávanými vývoji, které pěkně zapletly dnem. Pak sladký Matyášek s Vicky a Pepem. Naposled poslední klidný večer s rodiči u Malého Buddhy. Rodiče některé jídlo komentovali, jak také jinak , ale v závěru to bylo úspěšné. Tou dobou jsem vlastně ještě nebyla rozhodnutá, jestli budu něco psát či ne, nebyl ani čas na to myslet. No tak uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.
Pátek už byla skrze šílény. Maminka bohužel měla termín svého vánočního dárku, a tak jsem jim musela oželet a během dne už mi několikrát chyběla. Není nad maminky, dovedou si poradit ve všech situacích. Nutno ale říct, že starší sestry je umí vcelku dobře zastoupit. Po srdceryvném rozloučení brzy ráno s maminkou a lehkém probuzení, jsem jestě vydala na Vyšehrad dozařídit věci, které jsem předtím tradičně nestihla. Bylo to také vcelku symbolické vyběhnout ten kopec za krasného jemného sněžení. Nazpět už jsem jela opět na černo, člověku to nedochází, když je zvyklý na kupon. Zde se ale žádný problém nekonal. Na Kavalírce jsem zaběhla ještě rychle nakoupit. Charlotte má smůlu. Medové pláty na medovník byly vyprodané. A pak už jsem rychle běžela domů. Čekal na mě hladový Cartosek. Já sama taky, i když Vá dopředu řeknu, že najíst jsem se nestačila. Lítala jsem, dobalovala poslední věci. Zavírala kufry sedíce na nich. A rychle jsem běžela s Cartoskem na procházku, kterou jsem mu slíbila. Odsud už se to pomalu motá. No nebudu Vás napínat. Dorazila jsem domu těsně předtím, než měla dorazit Deniska s dětmi, a nemůžu najít telefon...Byla jsem už předtím utahaná a dost vystreslá, tak si představte, jak lítám po bytě, prozváním se a nic. Mobil nikde. Vyzvání, ale není slyšet. Kontroluji i kus venku,kde jsem byla s Cartoskem a mohla jsem ho vytrousit. Pusto prázdno. No comment... Tohle se opravdu může povést snad jen mně. Byla jsem už úplně zoufalá. Nemluvě o tom, že Deniska mě měla vyzvedávat v celou a když jí volám, tak byla nedostupná. No prostě jsem byla opravdu někde...Skok. Deniska mě vyzvedla a uklidnila. Nějak jsem se srovnala se situací. Na letiště jsme dojeli včas. Zhltli jsem všichni něco z Mc Donalda a v podstatě za chvíli jsem letěla. Let byl klidný. JO ještě nutno říct, že můj kufr měl 25,5 kg. Slečna mě na to upozornila, já hodila smutný pohled, že odjíždím na 8 měsíců, tak mi to snad odpustí a ona na to dodala „Jestě nějaká historka?“ Vysvětlovat ji, že jsem právě bez mobila, jsem vzdala, ale ona mě stejně pustila. Let tedy klidný. Na letišti jsem přestup na popojezd na nádraží také zvládla a byla jsem na sebe pyšná, protože koupi lístku jsem na rozdíl od člověka přede mnou zvládla ve francouzštině. Pak jsem se vždy ještě ujíšťovala, že nastupuju správně. Po druhé jsem to neudělala a v metru vlezla na špatnou linku. Ven z ní jsem se protáhla zpět I S KUFRY!!! mezi turnikety a šla k tomu správnému. Lístek by mě už nepustil, ale černošský průvodčí věřil mému vysvětlení, že jsem udělalal betises...(pro francouzky nemluvící-blbovinu-ale to slovo si zapamatujte, určitě se u mě bude ještě opakovat a já už to znovu překládat nebudu...)
Tak jsem tedy dojela na nádraží. Musela jsem vylézt nechutně dlouhé schody s těma dvěma kufry. Nevím, jestli mimojiné kvůli tomu baretu, ale nějaký pán se mě zželel a pomohl mi. Něco po paté jsem byla na nádraží. Vlak byl v 19:51. Zima zima.Nuda nuda. Ještě, že jsem s sebou měla nějaké čtení plus tam bylo takové hromadné topení. Určitě se tomu říká nějak jinak, ale znáte mě a názvy v češtině. Zima byla od nohou, ale prostě se to přežilo. Byla tam halda dalších lidí, tak jsem si v té mizérii nepřipadala sama. Nebudu komentovat, že když jsem šla potom přímo na nástupiště, zjistila jsem, že tam asi byla jedna ještě další vytápěná čekárna. Nejsem si ale jistá, jsem ve Francii, a tak to také mohla být kuřárna. Zeptám se Charlotte a doufám v negativní odpověď, abych si nepřipadala tak hloupě...
No teď už jedu skoro 3 hodinky vlakem a za 30 minut jsem na místě. Hodlám přesvědčit Charlotte, ať mi najde nějaký v půlnoci otevřený kebab. Nejen, že mám šílený hlad, ale taky se na něj už 4 měsíce těším. Karolín, ten gyros na Ipaku jsem nevyzkoušela, ale jsem si jistá, že potom, co ho zkusíš tady v Bordeaux, tak už pak taky nebudeš chtít.
Zatím Vás všechny moc líbám. Miluju Vás a těším se na Vaší návštěvu za mnou...Pusu M.