pátek 8. května 2009

Marseille všech tváří


Večer nás čekal přejezd autobusem do Marseille, kde nás od ulice na poslední chvíli zachránil Pierre. Nutno říct pro starostlivé rodiče a starší sestry, že kdybychom ubytování neměly, zůstaly bysme déle u Saada. Z měst fontán do města špíny či Arabů, jak se Marseille přezdívá, nám to trvalo asi 30 minut. Následoval rychlý přejezd metrem a pak už k večeři pizza se všemi obyvately bytu, třemi studenty geologie. Honzík musel ten večer trochu škytat, protože navíc ještě jedna z nich míří k archeologii...Byt nebyl v centru, ale zase ne zas tak daleko, takže nás příštích pět dní každý den čekal pochod 25 minut tam a zpět. Rána- tedy spíše dopoledne byla klidná, protože jsme doma byly samy. První den jsme důkladně prošly Staré Město, které je kouzelné a rozhodně ne nijak špinavé. Upozorňuji zde na fotku starého pána čítající si noviny před jeho malým knihkupectvím, který je prý legendou Marseille. Velká katedrála se taky nezapře, ale my Češi nebo aspoň rozhodně Pražáci jí asi tak pohnutí nebudeme. Pro muzikanty kuk na pistole varhan, které jsou vystrčeny do prostoru a já neznám odpověď proč???
Po té dlouhé procházce se nešlo usadit v přístavu, kde se událo nejpodivnějších 20 minut našeho výletu. Sedíme si tamtak, po klidně požíráme krabí tyčinky... Pak nás čeká moc milý asi 5 minutový rozhovor s párem, kde poprvé a naposledy uslyšíme opravdový marseillský přízvuk. Kromě této překážky v porozumění ještě překážel fakt, že slečna mluvila tak rychle, že už mi nikdo v životě nemůže říct, že mluvím nejrychleji. Kam se hrabe Pepe...Pár odcházel s milým upozorněním, ať na sebe dáváme pozor, za což jsme poděkovaly a rozhodně nebraly vážně. Okolo nás projiždí malý vozíček s arabským tuaregem a Anna rychle vyráží nám ho trochu koupit. Já se ani nenaděju a přichází ke mně asi 30 letý přislizlý Arab a ptá se mě na jméno. Nutno upozornit, že jsem byla oděna zcela nevinně! Ani můj proslavený dekolt jsem neměla. Já reaguji zcela minimálně a odmítám mu jméno říct. V tom se otáčí náš mimoň Anna a oslovuje mě jménem s otázkou na něco s čajem. Jméno už tedy ví a pokračuje s otravováním. Já se jen modlím, ať už je Anna zpět. Nebaví mě ho odrážet. Anna doraží, velice rychle pochopí, a tak se po chvilince zvedáme a popocházíme. Původní plán zcela odejít je však narušen idylickou situací. Saxofonista sedicí na zídce přístavu, v pozadí za ním historická Marseille- hrající jazz a hned pod námi u vody na kamenech zamilovaný pár. No prostě nepředstavitelné. Zůstaly jsme tam tedy ještě pěknou chvilku.
Další den byl český. V Bordeaux jsem do té doby nepotkala jediného Čecha turistu, ale to když jsme vyšlapaly kopec ke známemu kostelu, narazila jsem hned na více. Jedno auto z Hradce a pak celý autobus bůhví odkud. Bylo to zvláštní promluvit najednou česky. Ta čeština není co bývala, i když se snažím. Prostě člověk žije v jiném jazyce. Navečer jsme se pak stavily v arabské čajovně a prošly nádhernou čtvrtí- Cours Julien, kde každý dům, kde je většinou restaurace, je různě pomalován. Tak tady bych žít klidně mohla.
Nejhezčí den v Marseille byl asi ten poslední, kdy jsme se vydaly na ostrov hned vedle Marseille. Původně v domnění, že není nijak veliký a v pochybách, jestli to za těch 10 euro opravdu stojí. Stálo. Strávily jsme tam úžasných 7 hodin a nafotily nespočet fotek. Ostrov se jmenuje Frioul a je hned vedle slavného ostrovíčku If známem díky Monte Christu, kde bývalo opravdu vězení. Náš ostrov je přírodní rezervace složená z 4 pospojovaných ostrovů s chráněnými ptáky a to naprosto všude. To by mohlo být zcela idylické nebýt mnou. Nebyla bych to já, abych, když procházíme okolo ptáka, který na nás dělá zvuky a zní to, jakoby si s námi povídal, nezačala odpovídat. Vše vypadá legračně až do chvíle, kdy se pták zvedne a začne na nás ze shora nalétat. Rozběhneme se, ale já sebou samozřejmě seknu, a milý ptáček nám pokračuje. Anna běží dál! Potvora. No zaplaťpánbůh mám brzy chytrý nápad odmotat šálu z krku a zamávat na něj. Až na popáté se mi to povede a on konečně přestává nalétavat. Srdce mi bušelo jak o závod a pěknou chvilku mi trvalo, než jsme se uklidnila. Pokračovaly jsme, já zkusila teplotu vody, která taaaak hrozně lákala ke koupání. Duben je prostě duben všude i ve Středomoří. Hned vedle byly trosky nemocnice, která zde byla postavena v 19.století pro karanténu lodí, které připlouvaly do Marseille. Prošly jsme ostrov opravdu skrz na skrz a když jsme byly na opačné straně opuštěné z množstvím menších domů, jestli to tak jde nazvat. Tato část ostrova kdysi sloužila částěčně jako obranná základna, protože máte výhled daleko do dálky. Tak jinak už dost vystresovaná ptáky s Annou opět zažíváme jeden nálet ptáka, tentokrát jsem ho, přísáhám, opravdu neprovokovala. Můj respekt už byl dost vybudovaný a na osamocené části nešlo nemyslet na Hitchockovi Ptáky. Zbytek cesty jsme urychlily a pak už nazpět do Marseille lodí Edmond Dantes. Dorazily jsme na 7 a zkusily sehnat lístky na koncert v Opeře. Úspěšně za 8 euro jako v Bordeaux, ale tentokrát více nahoru. Teď si uvědomuju, že vubec nevím, jestli jsem na blog psala moje a Annino navštěvení Opery v Bordeaux. Jednou opereta a podruhé balet. No nic. Tentokrát to bylo Verdiho Requiem. Nevím proč. Obsazení bylo sice dle programu naprosto hvězdně, ale se mnou to skoro nic neudělalo. Spíš naopak, tak nevím, jestli už hluchnu. Navštívily jsme taky krátce schůzku místní skupiny Couchsurfingu, což bylo milé, ale díky našemu zpozdění ne tak snadné se zapojit, a tak jsme brzy zmizely domů. Druhý nás čekal velký přejezd.
Původní plán nevyšel, vstaly jsme dost pozdě a vypakovat se trvalo. Došli jsme pěšky až na autobusové nádraží a autobusem přejely do Aix-en-Provence. Tam nás čekala muzea. Viděli jsme dvě a obě byla výborná. Jedno věnované vlivu Cezanna na Picassa, které bylo interaktivně pojato, a tak jsme zase o něco chytřejší. Pak už nás konečně dohnal Saad, pozval nás do kavárny a posléze se s námi vydal poprvé jako turista po Aix. Cíl dům Cezanna. Výklad ve fj bez ohledu na nás, ale stíhala jsem, na což jsem byla dost pyšná. Na konci krásná projekce v salonu na zdi s přelívaním barev a prolínáním obrazů. Jediné ALE byla děsivá bouřka, která spustila. Dlouho jsem něco takového nezažila. Naposledy asi před 4 lety. A pak už cesta směrem do Nice... Jukněte na fotky...Pusu M.

http://www.facebook.com/album.php?aid=76095&id=675603977&l=deb39901ff
http://www.facebook.com/album.php?aid=76082&id=675603977&l=e8e4a26487

1 komentář:

  1. Tak jak to tu čtu to vypadá, že si fakt užíváš.... Jen tak dál !! :-)) pp, Lucka Tis.

    OdpovědětVymazat